Jak velkou rybu snese winklepicker?

Nejjemnější prut z rodiny feederových prutů – winklepicker – je v drtivém procentu případů považován za prut určený k lovu malých ryb. Rybáři tak soudí podle jeho délky, která prakticky nepřesahuje tři metry, ale zejména podle nízké odhozové zátěže, kde je strop do 40 g.

   Jenže 40 g vůbec není málo, když si uvědomíte, že například s přívlačovým prutem obdobné délky i gramáže klidně vyrážíte na štiky bez jakýchkoli obav, že by dravec mohl prut polámat. A štika v délce takových 65–70 cm, se kterou se jistě počítá, přece není žádná malá ryba.

   Z čeho tedy pramení ty obavy? Nevím. Sám používám lehký picker i na větší druhy bez obav, protože žádná ryba na světě nedokáže zlomit prut, pokud na něm máte naviják a víte, jak používat brzdu. Každá ryba může přetrhnout vlasec, který bývá tím nejslabším článkem řetězu, ovšem zlomit prut při zdolávání, to nejde jen tak! Většina rybářů lovících pickerem drobné ryby používá i jemné vlasce, a tak teorii o tom, že se tento prut k lovu větších ryb nehodí, jaksi nevědomě podporují. Já bez obav chytám i s vlasci o průměru 0,22 mm, které mi naopak dovolují zdolat ryby, jež se teorii o pickerech hodně vymykají.

   U menších tůní a rybníků, jejichž břehy bývají zarostlé stromy tak, že můžete sotva nahodit, musíte vyhledávat místa, kde máte dost prostoru pro své pruty. Nebývá jich mnoho, a tak všichni rybáři loví stále na stejných místech, čímž se na ně vytváří velký tlak. Dobře se na nich sedí, máte dostatečný prostor, ale s rybami už to tak veselé nebývá. Nejsou hloupé a časem se naučí pohybovat spíše v klidných zónách, kam na ně nikdo nedosáhne a kde jim stále nepadají na hlavu olova a krmítka. Já se s krátkými proutky dostanu i tam, kam jiní prostě nemohou, protože by je  přerazili hned při prvním nahození nebo zaseknutí o nějakou větev. Přesto musím s krátkými pruty často zasekávat i nahazovat do strany, avšak i přes tyto obtíže je vždycky nač se těšit…

   Časně ráno pospíchám ke vzdálenému konci staré tůně. Než tam dojdu, jsem do pasu mokrý, protože se prodírám vysokou orosenou trávou. Žádná cestička zde nevede, jelikož jsou tu zarostlé břehy a nikde se nedá pořádně nahodit.

   Já tady objevil jedno malé místečko pod starou osikou mezi dvěma mladými olšemi. Byla to náhoda. Kdysi jsem seděl na protější straně a sledoval dalekohledem, jak se kapříci krmí na hladině, když mě u vzdáleného břehu upoutal nějaký pohyb. Srna přišla pít k vodě na takový maličký plácek. Ten bych měl prozkoumat! Na konci rybolovu jsem se tam vypravil vysokou trávou okolo souvislého pichlavého křoví divokých trnek. Nebylo snadné to místo najít, ale podařilo se. Hned se mi tam zalíbilo ze dvou důvodů. Jednak jsem věděl, že tady budu mít absolutní klid, ale co bylo důležitější, hned u břehu stáli dva pořádní kapři a v klidu se krmili. Místečko sice potřebovalo maličkou úpravu a já viděl, že ani s krátkými pruty to tady nebude jednoduché, avšak v danou chvíli na této vodě neexistovalo lepší místo.

   Potichoučku si chystám věci k lovu. Jsou to dva krátké pickerové proutky s lehčími zátěžemi, plechovka kukuřice a malý prak s pevným košíčkem, který používám pro vnadění červy. Kousek od břehu nastřílím něco kukuřice a hned nahodím. Vše se děje tak tiše, jak to jen jde. Nahazuji kyvadlovým spodním hodem, protože přes hlavu to kvůli nízkým větvím ani s krátkým prutem prostě nejde. Olůvka tiše žbluňknou, vlasce jsou napnuté a jemné feererové špičky mých proutků čekají v měkkém světle na záběr.

   Klid je tady absolutní a já ho nehodlám jakýmkoli způsobem narušit. Hlavně nesmím vyplašit ryby, které jsou tu na klid zvyklé. Ptáci už dávno spustili svůj koncert a někde vpravo ode mě se pod břehem cachtá vodní slípka zelenonohá. Sleduji klidnou hladinu a pátrám po jakékoli přítomnosti ryb. Zatím se nic neděje. Žádný pohyb, žádné bublinky. Ale to přijde! Právě když odkládám dalekohled na tašku, vymrští se kousíček přede mnou nad hladinu pěkný kapr. Až jsem se lekl! Velká vzácnost vidět rybu vyskočit tak blízko sebe. Znamená to jediné – kapři tady jsou a cítí se bezpečně. To je dobré.

Není zde příliš hluboko, na dně jsou sedimenty, voda se rychle prohřívá a kapři určitě hledají potravu. Snad brzy narazí na mou kukuřici a seberou i nastražená zrnka.

   Čekám jako kaprař. Tento lov nemá s aktivním chytáním s krmítkem nic společného. Je to prostě kaprařina s jemným feederovým prutem. Ale víte co? Kaprům je úplně jedno, jaký prut máte na břehu, a mně tyhle kraťásky právě teď naprosto vyhovují. Na záběr nečekám nijak dlouho. Špička proutku vlevo se pohne už v první čtvrthodince. Velmi jemně a pomalu se přihne. Zdá se, že ryba nespěchá. Rychle seknu a na háčku něco je. Ovšem nic velkého. To poznám okamžitě. Stlačím špičku až k hladině a pomalu, klidně táhnu rybu k sobě rovnou do ponořeného podběráku. Jde o pěkného karasa. Tahle voda je dost zvláštní v tom, že tady kdysi bývaly mraky karasů. Pak tyhle ryby úplně zmizely a teď se chytí sem tam nějaká, ale většinou pěkná. Obvykle je to tak, že jakmile se ve vodě objeví karas stříbřitý, už se ho nezbavíte a čím jich je víc, tím jsou menší. Vůbec netuším, co se stalo, protože s karasy si těžko poradí i dravci, kterých je tu podle mě poskrovnu. Karasa dlouho nezdržím. Zbavím ho háčku hned v podběráku a hned zase položím do vody. Jen mrskne ploutvemi a je pryč. Dvě zrnka červené kukuřice nastražené mimo háček úplně rozcupoval. Musím nastražit jiná, což je dílem okamžiku. Hotovo.

   Postavím se a rozhoupu zátěž, když vtom letí druhý proutek rovnou do vody!  Najednou mám plné ruce práce. Nejdříve musím okamžitě položit prut, který mám v rukou, a hned se chápu druhého. Naštěstí spadl jen z jedné vidličky a ryba ho neodtáhla do vody. Cívka navijáku nabírá na obrátkách a ječí. Pomalu se uklidňuji. V jedné ruce držím prut a druhou dávám do vidliček ten nenahozený, který jsem spíš odhodil, než odložil na zem, abych na něj náhodou nešlápl. Zaseknutá ryba má naspěch a míří na volnou vodu. Pořádně ohýbá proutek, ale o něj nemám ani nejmenší obavy. Když je můj protivník asi dvacet metrů od břehu, přibrzdím cívku tlakem prstu tak, že ji pomaloučku úplně zastavím. Ryba, určitě to bude kapr, se stáčí obloukem doprava a míří ke břehu. Nevím, jestli tu někde nejsou popadané větve, ale nad hladinu netrčí nic. To už jsem si ověřil dříve. Získávám postupně vlasec zpět na cívku. Metr za metrem. Za chvíli mám rybu téměř pod nohama, avšak nemám v úmyslu se s ní rvát kousek od břehu, kde jsem nakrmil. Proto povolím cívku a nechám kapra, aby se vybláznil raději kousek dál ode mě. Když ho přitáhnu zpět, jde do podběráku jako beránek. Přesně tohle jsem chtěl. Rychle namočím podložku, kterou s sebou stále nosím, a pokládám na ni krásného šupináče i s podběrákem. Je to opravdu pěkná ryba a váha ukazuje přesně šest kilo... na zdejší vodu celkem velký nadstandard. Vše šlo dobře. Počítal jsem spíše s menšími rybami, tak okolo míry nebo něco přes ni. Ale podařilo se a proutek s tím neměl sebemenší problém, stejně jako já….

   Pomocí praku přidám na loviště další kukuřici a nahazuji oba pruty. Teď si na další záběr chvíli počkám. Ryby jsem přece jen poplašil, ale to nevadí. Když se umíte dívat okolo sebe, nemůžete se nudit. Ovšem špičky je třeba mít stále v merku. Právě zaujatě sleduji, jak mravenec zápolí s nějakou housenkou, avšak jedním očkem stále pomrkávám po svých špičkách. Už jsem si na to zvykl. Zachytávám jemné zavrtění špičky a povolení vlasce. Hned pouštím mravence z hlavy a celou svou pozornost obracím k prutu. Vidím, jak se vlasec pomaloučku napíná, ale než se pohne špička, vlasec zase povolí. Tohle jsou jen krátké kontakty rybích těl s napnutým vlascem. Už se vrátily a... rovnou do krmení. Někdo by mohl považovat tyto pohyby za opatrné záběry, ale já vím, že není dobré se ukvapovat. Mohlo by se stát, že nějakou rybu podseknete, ostatní se vyplaší a zase budete dlouho čekat, než se vrátí... jestli se vůbec vrátí. To bych nerad.

   Raději ještě počkám. A jak se říká, že kdo si počká... Špička se maličko zatřese a hned se prudce ohýbá. Už není nač čekat. Prut se mihne vzduchem a další ryba upaluje s háčkem v tlamě od břehu. Opět míří rovnou na volnou vodu, což mi říká, že v dosahu asi žádné překážky pod vodou nebudou, protože v opačném případě by zaseknutí kapři zcela neomylně mířili rovnou tam. I tato ryba má energie na rozdávání, avšak bojuje trošku jinak. Netíhne ke dnu. Drží se spíše ve střední vrstvě vody a chvílemi dokonce i u hladiny. Pomalu začínám nabývat přesvědčení, že tohle není kapr. První pohled na siluetu ryby mi dává za pravdu – na háčku je amur.

   Amur je velkým milovníkem kukuřice. Vím, že tu jsou, protože je při slunečném počasí vídávám pod hladinou, ale chytají se spíše vzácně. Nedařilo se mi to ani s kůrkou na hladině. Vždycky než se k ní nějaký amur dostal, sebral ji kapr. Většinou navíc ještě malý. Teď mám jedno ze zdejších torpéd na udici. Bude mít okolo sedmdesáti centimetrů a nedává mi zadarmo ani centimetr. Ovšem já jemu zrovna tak. Dvakrát ho mám u břehu a dvakrát mi od něj zase odjíždí. Vždycky to vypadá, jako že už má dost, a najednou se sebere, odjede a všechno začíná od začátku. Nevím, kde se v něm ta bojovnost bere. Ale amuři už jsou zkrátka takoví. Jejich zdolávání je delší a člověk musí být pořád ve střehu. Naštěstí nebojují záludně a nevyhledávají žádné překážky.

   Konečně je v podběráku. I na podložce sebou hází jako šílený a vůbec není snadné ho uklidnit. Nepomáhá ani mírné domlouvání a ujištění, že ho pustím.  Zabere až mokrý hadr, kterým mu zakryju oči. Háček drží velmi pevně v tvrdé tlamě, a protože je dost malý, musím vzít na pomoc peán. Konečně je venku. Amura ani nevážím. Jen rychle přeměřím a metr ukazuje 72 cm. Pěkné body pro jemný picker. Šoupnu ho opatrně do vody. Podběrák opřu o strom a pověsím podložku na sluníčko, aby oschla. Za chvíli končím a je čas na malou rekapitulaci, po které mohu konstatovat jen to, že jsem spokojený a že v jemných proutcích dřímá mnohem víc, než by člověk čekal.

   Rád používám tyto pruty i na tekoucích vodách, ovšem problém je v tom, že i když mají některé z nich poměrně tuhou páteř, jsou vybavené příliš jemnými špičkami, které se do proudnější vody prostě nehodí. Naštěstí jsem k některým dokázal najít a dokoupit špičky tužší, takže je po problému…

   Na poměrně mělkém úseku řeky jsem našel docela hezké místo, kde proud vyhloubil hlubší stružku úplně u břehu. Rybáři se tomuto mělkému místu vyhýbají, ale já ho mám rád, protože právě v tom jednom hlubším místě se dá nachytat spousta pěkných ryb. Tomu, že sem nikdo nechodí, napomáhá i těžko přístupný prudký břeh a vysoká tráva. Vždycky mi dá práci dostat se dolů na malou plošinu a zase se vyškrabat nahoru, ale věřte... stojí to za námahu. Mám zde jen takový malý plácek, na který se sotva vejdu s jedním prutem, ale stačí. A protože nenahazuji nijak daleko, vlastně chytám skoro pod nohama, úplně mi postačuje krátký picker s 25g krmítkem. Když voda teče víc, používám třicítku s plastovým trnem, který brání tomu, aby se krmítko posouvalo po dně.

   Tak jako na každé řece se tu dá chytit spousta všelijakých ryb, když nastražíte masné červy nebo nějakou tu žížalku. Nejčastěji tady chytám ostroretky. To jsou ryby, kterým vyhovují mělké vody a dno porostlé jemnými zelenými řasami, jež spásají jako ovce na louce. Pokaždé se podivuji jejich zvláštním tlamičkám s rohovitými pysky a mám je rád pro jejich bojovnost. Dají se tu chytit i kousky přes 40 cm a jejich lov s jemným nářadím je opravdu zábava. Vždycky si připravím vnadicí směs s červy, do které přidávám toustový chleba propasírovaný přes hrubé síto, a po pár nahozeních už bere jedna za druhou. Někdy se k nim přidají i podoustve, občas zde chytím pěknou plotici nebo cejna. Také perlín se najde. Zkrátka... na nudu ani pomyšlení, zvláště když se splete nějaký větší tloušť. Všechny tyhle ryby chytám na jemnější návazce a jen málokdy používám silnější než 0,14 mm.

   Tak je tomu i teď. Krmítko lehce plácne o hladinu, klesá ke dnu a už se z něho uvolňují všechny ty dobroty, které lákají ryby daleko po proudu. Pomalu zachycují lákavý pach potravy, soustřeďují se na něj a vydávají se ke zdroji. Než se člověk naděje, je tu první záběr. Potřásání hlavou značí ostroretku a silný tah napovídá, že nebude právě nejmenší. Je krásná. Přesně tak dlouhá jako rukojeť mého prutu, takže rovných 45 cm. Skvělý začátek s určitě kilovou rybou! Zbavím ji háčku a nechám vyklouznout z podběráku do čisté řeky. Stříbrné tělo zasvítí v paprscích slunce a oranžové ploutve mávnou na pozdrav. Další ostroretky jsou také pěkné fešandy, ale tak velká už není žádná.

   Asi po třičtvrtěhodince nastává malá pauzička v braní, kterou prolomí uličnický tloušť škubající neurvale špičkou. To není žádné poklepání jako u ostroretek. Prostě prásk a hotovo. Jaképak copak. I když právě nepoužívám nijak dlouhý návazec, má háček zaseknutý poměrně hluboko. Musím si pomoci plastovým obůstkem. Naštěstí to jde snadno a tlouštík je zase volný a bez zranění. Abych ryby více povzbudil, naplním krmítko červy a z krmení udělám jen zátky. To dvakrát zopakuji. Dostanu tak do vody víc červů a probudím ryby k větší aktivitě. Tedy alespoň doufám. Na háčku mám tři červy. Tradičně dva bílé a jednoho červeného. Nevím proč, ale tato kombinace mi prostě funguje nejvíc.

   Na špičku prutu sedá modrá motýlice, ovšem ne na dlouho, protože špička se prudce ohýbá. A nejen ona! Ohýbá se doslova celý prut, který už držím v rukou a seřizuji brzdu tak, aby mi zabravší ryba neutrhla vlasec. Má hodně naspěch a peláší po proudu dolů. Kopíruje břeh a já vystrkuji prut co nejdále nad vodu, aby se vlasec nedřel o převislou trávu. Ryba je k nezastavení. Vlasec mizí a já přemýšlím, co s tím. Z tohoto místa se nemohu hnout. Nezbývá než opatrně brzdit a doufat, že vlasec vydrží. Picker se ohýbá, vlasec jen zvoní. Všechno leží pouze na návazci. Když nevydrží, je vše ztraceno. Naštěstí mu proutek vydatně pomáhá. Pomalu, zpočátku centimetr po centimetru, přitahuji rybu k sobě. Po nějaké chvíli, jako by si vše rozmyslela, mi sama spěchá naproti. Okamžitě využívám situaci a dobírám vlasec, jak nejrychleji to jde. Míjí mě a dere se proti proudu. Tato situace je pro mě výhodnější. Teď se musí řeka stát mým spojencem. Až dosud pomáhal proud více rybě, ale karta se obrací. Náhle ale uvíznu na mrtvém bodě. Ryba stojí na místě jako přibitá. Dá to práci přimět ji k pohybu. Jen nespěchat a pozor na vlasec!

   Jak čas plyne, ryba samozřejmě povoluje a už se dá povodit. V příhodné chvíli jí nastavím podběrák a už se mohu pokochat parádní parmou. Tento úlovek není ojedinělý, ale nijak častý. Parmy se drží spíše o kousek níž v trochu větší hloubce, ale čas od času nějaká zavítá i sem. Je čas ji pustit, aby se zase vrátila ke svým družkám…

   Jak vidno, i picker se dokáže do ryby opřít a vydrží dost. Proto ho rád používám všude, kde to jde. Příliš neholduji těžkému náčiní a nasazuji ho jen tam, kde je to skutečně třeba. Na mnohých místech si raději vychutnávám rybaření s jemným náčiním a užiji si tak lov malých i větších ryb.

 Vrhací zátěž 40 g vůbec není málo, když si uvědomíte, že například s přívlačovým prutem obdobné délky i gramáže klidně vyrážíte na štiky bez jakýchkoli obav.

 Já bez obav s pickerem chytám i s vlasci o průměru 0,22 mm, které mi naopak dovolují zdolat ryby, které se teorii o pickerech hodně vymykají.

• Text / Milan Tychler
• Foto / autor