ZACÍLENO NA OKOUNY a na ty největší!

         „Vstáváme, jde se na to. Za hodinu už bude světlo!“ pokřikoval do šera kamarád Fredrik Harbort ještě v poloze ležmo ze zadní části své lodě stojící na vozíku na kraji silnice.

Nebylo mi zrovna dvakrát do skoku. Tetelil jsem se zimou. Tahle noc byla totiž jedním slovem příšerná! Její první část jsme strávili za volantem na cestě do Holandska a zbytek úplně vyřízení prospali v zaplachtované lodi. To samozřejmě šetří peníze, ale především drahocenný čas ranního příjezdu k vodě, který je k nezaplacení.

Naším cílem byla lokalita propojená se Severním mořem. Tyto brakické vody ukrývají nejlepší a nejpočetnější populace velkých okounů. Není proto žádným velkým překvapením, když zde člověk za jednu vycházku uloví hned několik ryb přes 45 centimetrů. Podle mého názoru to celé souvisí s mimořádnou potravní nabídkou. V brakických vodách je nejen přehršel potravních rybek, ale též nejrůznějších krabů a raků, které okouni samozřejmě nade vše milují! Zvláště raci jsou doslova proteinovou bombou, která umožňuje okounům narůst do kategorie skutečně nejtěžších vah.          

         Ani ne o hodinu později jsme už seděli v lodi na vodě a připravovali se na aktivní průzkum prvního místa. Tím byla velká písečná lavice, kde voda z hloubky místy strmě stoupala až k metru. Pokud člověk okouny právě hledá, je devízou, když se loď hýbe, a při této příležitosti je možné prochytat velkou plochu.

Nechali jsme proto loď volně unášet za driftovacím pytlem a každý z jedné strany (já zleva, Fredrik zprava) mohl obhazovat dlouhý jazyk lavice. „A máme tady prvního!“ vykřikl Fredrik. V ten samý okamžik hbitě zasekl a na jeho jemném prutu bylo velmi patrné, jak se pěkný okoun snaží klepáním hlavy zbavit se nástrahy.

Freddy ihned druhou rukou uložil tento bod do svého GPS, přičemž rybu velmi opatrně zdolával. Já jsem odložil svůj prut z ruky a hbitě jej vyměnil za podběrák. Okounům totiž háček často visí oproti candátům a štikám jen velmi lehce v měkké tlamce, což právě při zdolávání vyžaduje opatrnost a velkou pozornost. V našem případě proběhlo vše bez sebemenšího zádrhelu, a tak jsem mohl pruhovaného krasavce snadno podebrat. „Paráda, cílová ryba!“ utrousil Fredrik směrem k okounovi, kterého zbavoval v podběráku nástrahy s háčkem. Já mezitím prohraboval tašku a pátral po foťáku. Pořídili jsme v rychlém sledu několik památečních snímků a okoun zanedlouho vesele odplul do svého domova.

         Okamžitě jsme sbalili driftovací pytel, abychom se vrátili a znovu prochytali místo, na kterém byl Freddy úspěšný.

A to i přesto, že se okouni v hejnu mohli pohybovat velmi rychle, zvláště když ještě určitě zpozorněli kvůli úlovku svého bratra! Ale měli by být někde poblíž?! Jen tři hody poté jsem se záběrem přišel na řadu já a z křivky prutu bylo jasně patrné, že to musí být skutečně velký okoun. Freddy sledoval upřeně mou špičku a uznalým pohybem hlavy spojeným s lehkou grimasou špitl pod vousy: „To musí být tvůj padesátník.“ Nevěřícně jsem se zasmál: „To by bylo splnění mého dlouholetého snu!“

Ryba se pořád srdnatě bránila a v krátkých intervalech si z citlivě nastavené brzdy odvíjela trochu šňůry. Ochotně jsem rybu pouštěl, protože jsem o ni v žádném případě nechtěl přijít. Freddy již připravil podběrák a vyndal z úložného prostoru v lodi i fotoaparát. Najednou se cirka deset metrů před lodí vynořila obrovská ostnatá hřbetní ploutev. Následný závar byl natolik razantní, že z vody stříkala pěna. Snažil jsem se s maximální opatrností přivést rybu k lodi. Okoun ovšem nebyl zdaleka na dně svých sil! Nedaleko od lodi si to totiž namířil opět směrem ke dnu. „Pozor, motor!“ vykřikl Freddy.

Okamžitě jsem potopil celou špičku pod vodu, aby mi ryba neuřízla šňůru o ostré lopatky vrtule. Stále ještě s potopenou špičkou jsem dvakrát oběhl loď, abych mohl dokončit zdolávání za driftující lodí. Druhý pokus o navedení do podběráku dopadl daleko lépe, a tak se Freddymu podařilo rybu nabrat do podběráku. „Tak ten má určitě padesát,“ křičel Freddy radostně, zatímco já byl ještě nejistý a trochu skeptický. Pln adrenalinu jsem v tašce nahmatal měřidlo. Opatrně jsme malého obra položili na měřicí podložku – přesně 50 centimetrů, to je bomba! Museli jsme si v přílivu radosti plácnout jako tenisté po vítězném úderu v deblu. „Neskutečné! To byla ta nejsladší možná odměna za tu šíleně chladnou noc strávenou v lodi,“ honilo se mi hlavou…

         Tuto taktiku jsme praktikovali i nadále a během zbytku dne se nám podařilo chytit ještě několik velkých ryb. Na konci dne jsme měli GPS plné uložených bodů symbolizujících ulovené ryby. Nejkurióznější na této věci bylo, že pokud bychom si mapu dna prohlédli důkladněji, na nic zvláštního bychom asi nenarazili. Nikde žádná markantní hrana nebo nějaká zvláštní změna ve struktuře dna. Na podobných typech vod musíme proto pracovat s GPS, abychom si uložili úspěšná místa. Hledat bychom měli pomocí prutu a nástrahy, nikoliv tupým zíráním, co se děje v echolotu!    

Vedení nástrah

         Skutečně velcí okouni jsou velmi staří a ne nadarmo se dožili takového věku a dorostli do takových rozměrů! Pokud budeme monotónně praktikovat pouze jednu techniku, můžeme snadno vyjít na prázdno.

         Pro mne jsou na jednom a tom samém místě, hloubce a dně důležité 3 techniky vedení, které střídám. A ze své zkušenosti musím říci, že to bohužel velmi zásadně rozhoduje mezi úspěchem a neúspěchem!  Často se totiž na místě nachází víc ryb, než by člověk předpokládal, a ty většinou osloví úplně jiná prezentace nástrahy:

• Intervalové prohledávání svrchní vrstvy vodního sloupce

Při této technice používám kulaté jigové hlavičky v hmotnostech 10–20 gramů a gumové rybky v přírodním rybím designu o velikostech 12–15 centimetrů. Ty po nahození velmi pomalu přitahuji, přičemž čas od času zvýším rychlost navíjení a pak zase po chvilce pokračuji rozvážně. Tento styl vedení imituje malé prchající potravní rybky na hladině.

• Twitching ve sloupci   

Ve volné vodě přijdou ke slovu menší nástrahy na velmi lehkých twitchovacích jigových hlavičkách spárovaných s „No Action Shady“ (smáčky) do délky až 12 centimetrů. Ty oživíme rychlými rázy špičky, díky čemuž ve sloupci poskakují nepředvídatelně zleva doprava. Speciální tvar hlavičky podporuje tento typ pohybu a techniku, která platí při lovu velkých ryb za nejúspěšnější!     

• Převážený jigging na dně

Pro tuto techniku používám gumové rybky v barvě raků, tedy oranžové, hnědé, zlaté do délky 12 cm s jigovými hlavičkami až 40 g. Ty velmi agresivně jiguji v těsné blízkosti dna. Imituji tím raky nebo kraby, kteří se na dně snaží v případě nebezpečí zamaskovat oblakem kalu z usazenin.

Náčiní

         Při volbě prutu sáhnu vždy po nějaké lehké variantě s vrhací zátěží do 35 gramů. Důležité je, aby tento typ prutu nebyl příliš tvrdý a rychlý, jako je tomu u klasických jigových modelů, protože pak se okouni často ve finální části zdolávání mohou vyříznout. Osobně používám prut Quantum Smoke Spin v délce 2,40 m s vrhací zátěží 3–35 g. S tímto modelem prutu se dá velmi dobře chytat, i když se používají trochu větší nástrahy.

         Menší navijáky kolem velikosti 25 jsou plně dostačující. Naviják by měl být vhodný pro použití tenkých pletených šňůr, což znamená, že vybírat je dobré ve středním cenovém segmentu a výš.

         V navijáku používám kvalitní hladkou 8pramennou splétanou šňůru, jako například Quantum Ultrex. Ta je příjemně měkká pro dasažení dlouhých hodů a plný kontakt s nástrahou. To představuje velmi podstatný a důležitý fakt právě při twitchingu ve sloupci.

Pozor, důležitý tip!

         Tam, kde jsou velcí okouni, bývají téměř vždy i štiky! Z tohoto důvodu používám vždy velmi tenká lanka, lovím-li okouny na středně velké umělé nástrahy. Štiky jsou čas od času u nástrahy dřív než okouni, ale i z tohoto ne příliš chtěného úlovku mám samozřejmě radost!

Text /Adrian Prus

Foto / autor

Překlad /Radek Diviš